Náš příběh

Když se nám v roce 2008 narodil Ruda, byli jsme šťastní a spokojení rodiče. Užívali jsme si to jak jen to šlo. To, že se Ruda pomaličku a plíživě začíná okolo druhého roku věku měnit, jsme si vůbec neuvědomovali.

Každé dítě je přece svým způsobem originální a my jsme nikdy nechtěli naše dítě tlačit, aby bylo úplně stejné jako ostatní. Pár prvních slovíček už se klučina naučil jako ostatní malé děti a že se dál slovní zásoba nerozšiřuje? Spousta kluků přece začíná mluvit až okolo třetího roku. A to že při emocích u televize skáče? No co, prostě má radost.

V tuto dobu navíc přichází zajímavá nabídka od zaměstnavatele a tím pádem se s celou rodinou stěhujeme do Bonnu v Německu. I když to na jedné straně přináší starosti se stěhováním, ve finále jsme spokojeni – máme krásný byt se zahrádkou v klidné části města, okolí nás přijímá, prostě paráda. Ruda nicméně přichází o poslední zbytky řeči – a to už mu jsou tři pryč. Taky vůbec nejeví zájem o společnou hru s vrstevníky. Tentokrát to připisujeme zejména změně prostředí a jazyka kolem něj. Ale přesto už opatrně začínáme kontaktovat odborníky. Nikomu z nich se nejeví nic zvláštního, obecná rada zní: hlavně na Rudu netlačte, nechte ho ať se přizpůsobí.

Když je Rudovi tři a půl, nastupuje v Německu do školky. Školka je to malá, dbá na to, aby se rodiče znali a byli v pravidelném kontaktu. Měsíc po nástupu nás proto navštěvují dvě učitelky ze školky a poukazují na zvláštnosti v Rudově chování. Na základě jejich závěru se jedná o dětský autismus. Nemůžeme uvěřit, nesouhlasíme, přesvědčujeme je o omylu. Nicméně až se v nás celá věc rozleží, je jasné, že něco musíme dělat. Už to není tak jednoduché neboť se nám mezitím narodila Valinka, které je v té době 6 měsíců. Kontaktujeme tedy specialisty na tuto problematiku v Německu i v Čechách. Ukazuje se, že pro komunikaci je velice důležité dobře se orientovat v jazyce, abychom byli schopni přesně pochopit co a jak je myšleno. Navíc přicházíme na to, že v Praze dobře pracuje komunita lidí, kteří čelí stejným potížím a kteří nám mnohdy dokáží pomoci více než odborníci. Finální rozhodnutí padá po Vánocích – stěhujeme se zpátky do Prahy.

Nemá cenu se dále rozepisovat, co vše jsme v Praze absolvovali. Byli a stále jsme v kontaktu s Aplou i Centrem terapie autismu (založeným Romanou Straussovou) a prožili jsme s nimi hodně. Měli jsme možnost potkat se s rodinami, které na tom byly o trošku lépe než my, ale také o trošku hůře než my. Určitě jsme ale měli štěstí na školku, do které jsme se dostali – školku Duha v Praze-Košířích, kam náš Ruda docházel. A právě v době, kdy jsme měli pocit, že už se nemáme kam posunout, jsme začali vnímat velký pokrok u klučiny, který docházel do stejné třídy. Jejich rodina vyznávala přístup Son-Rise, což je přístup k dítěti založený na přijetí dítěte takového jaké je a projevování lásky k němu bez jakýchkoliv podmínek. Zní to jako klišé, co? Ale kdo z nás rodičů to doopravdy dělá? A nebo kdo to jako dítě zažil? Zkrátím to – po prvotním oťukávání se nám metoda zalíbila a my ji přijali za svou. Pokud byste se nás zeptali, co tato metoda přináší do našeho života, tak bychom především zdůraznili: změna chování je vyžadována u rodičů a ne u dětí. Ne každý rodič je nicméně ochoten toto přijmout. Ještě více nás tato metoda oslovila po tom, když jsme navštívili pětidenní kurz Son-Rise přímo ve Spojených státech, v místě jeho založení v Sheffieldu. Na kurz přijelo přes 70 lidí z celého světa a bylo velmi hezké si uvědomit, jak moc my rodiče máme společného bez ohledu na náboženství, barvu pleti nebo zemi odkud pocházíme. Na závěr kurzu jsme prostě byli jedno velké společenství. Všichni jsme odjížděli plni odhodlání změnit sami sebe a tím lépe porozumět a pomoci našim dětem.

Po návratu jsme provedli několik změn. Právě školení nám umožnilo lépe si ujasnit, co nám při práci s Rudou pracuje a co ne. A taky na co se více zaměřit a jaké si stanovit cíle. Hodně nám pomohlo přizvat ke spolupráci dobrovolníky, kteří jsou velice přínosnou součástí Son-Rise programu. No a co hlavně – uvědomit si jak být lepším rodičem pro naše děti. Vždyt Son-Rise si užívá nejen Ruda, ale i  Valinka, která i přesto že je úplně zdravá, tak Son-Rise miluje. A můžeme Vám upřímně napsat – není nic hezčího než když z Vašich dětí září spokojenost.